Příběh z koruny Dubu

Jsem již starý, velmi starý dub. Dávno tomu je, co světlo světa spatřil můj první list. Jak jsem rostl a sílil, zažil, viděl a slyšel jsem mnoho příběhů a jeden z nich vám budu vyprávět. Tak se posaďte a pozorně poslouchejte.
Jednoho dne se v mé koruně usídlila rodinka Sýkorek a začala si stavět hnízdo. Ne moc na kraji, aby ho větve pevně držely, ale ani blízko u kmene, aby se chránili před různými pozemními nepřáteli. Vystavěli si hnízdo ne přehnaně velké a honosné, ale malé, útulné a bezpečné. Den na to do mé koruny přiletěli dvě Pěnkavy a i ony se pustily do práce. Jejich hnízdo pomalu vyrůstalo na silných větvích. No, spíše zámek to byl než hnízdo. Při té práci létali naschvál kolem sýkorek a pokřikovali na ně: "Jaké pak malé hnízdo tu mají, že sotva se do něho vejdou! To k nám může zavítat alespoň tisíc hostí!" Vytahovali se a dobírali si sýkorky při každém letu okolo a sýkorky se jen choulily k sobě.
Po čase se v každém z hnízd objevilo po vajíčko. Sýkorky se na něm poctivě střídali a starali se ještě jeden o druhého. Za to pěnkavy celé rozradostněné létali za sýkorkami a vysmívali se: "Z toho, že se má něco vylíhnout? A co by to jako mělo být? Snad, komár, že? Hahaha. To z našeho vajíka se vylíhne pěkná silná pěnkava, která bude ozdobou celého světa."
Prošlo pár dní a pěnkavám sýkorky přestali k vytahování stačit. I rozlétli se hlásat krásu svého vajíčka celému lesu.
"Pojďte! Pojďte! Pojďte se podívat na nejkrásnější vajíčko na světě! Tak krásné vajíčko jste jistě ještě neviděli." vykřikovali.
Jak to zaslechla mladá kuna, nenechala se pobízet a běžela si prohlédnout pěnkaví vajíčko. Lehce se po větvích dostala až k hnízdu. Pěnkavy ještě stále někde poletovali, a tak si kuna vklidu prohlížela vajíčko.
"Pěkné, jen co je pravda." říká si kuna, "Doufám, že chutná ještě lépe!" A než byste řekli švec, zbyla z vajíčka jen prázdná, rozlámaná skořápka.
Jedno vajíčko však hlad kuně nezahnalo. Začala se proto rozhlížet po něčem dalším na zub. Jak spatřila hnízdo sýkorek, neváhala a vydala se k němu zjistit, zda-li i tam nenajde chutné vajíčko. A jak se blížila, větve pod ní slábly a kuna se ne a ne bezpečně dostat na dosah hnízda. Navíc se musela začít vyhýbat útokům sýkorek, které se rozhodli vajíčko bránit až do posledních per. Vidina slastné chuti však kunu stále hnala dál a dál, až se nakonec odhodlala k riskantnímu skoku na větev poblíž hnízda. Nedbajíc sýkorek skočila a bezpečně se zachytila větve. Jenže ta jí neunesla, zlomila se a kuna si pádem pěkně vyprášila kožich a chuť na vajíčko ji dočista přešla.
To bylo radosti v hnízdě sýkorek!
To bylo křiku, když se pěnkavy vrátili: "Co se to stalo? Co se to stalo? Kdo za to může? Kdo za to může?" Opakovali stále dokola. Ale nic naplat, z vajíčka byla stále jen rozbitá skořápka. Nakonec pěnkavy odletěli pryč z lesa a nikdo je tu už víckrát neviděl.
Sýkorkám se za pár týdnů z vajíčka vyklubala malá roztomilá sýkorka a jen, co se naučila létat ...
Ale to už je jiný příběh a o něm zas možná někdy příště.