Pohádka od prince

Za devatero kopci a devatero řekami, osamoceně v prostřed lesa žila stařena. Chovala pět ovcí, několik slepic a starost o ně bylo to jediné, co na tomto světě dělala. Jak čas běžel, zjišťovala, že sama už zvířata nezvládne. Nakonec jednoho dne vyrazila do města najít sobě pomocníka - měla svoje zvířata moc ráda a prodat je na trhu bylo pro ní nemyslitelné. 
Když kráčela kolem blízkého rybníka, spatřila na jeho hrázi děvče, které naříkalo, jako když ho na nože berou.
"Co se ti stalo, děvče, že tak pláčeš?" zeptala se stařena.
Jak jí dívka spatřila, trochu se zarazila, ale chvíli na to naříkala snad ještě víc.
"No, no, no. Snad ono nebude tak zle." nenechala se odbýt stařena. "Nic není tak hrozné, aby sis musela kvůli tomu do rybníka celou duši vyplakat. Co by si s takovou duší chudák vodník počal? Sám má svých starostí dost a ještě k tomu tvoje slzy v rybníce. Však uvidíš, zachvíli se jistě ukáže a pěkně ti vynadá. A to mi věř, že on umí nadávat."
Dívka se podívala na stařenu a povídá: "Ale, babičko, vždyť vodníci žijí jen v pohádkách ... no, ne?"
"Vím ... nevím, děvče." odvětí stařena.
Dívka se zadívala se zjevným zaujetím na hladinu rybníka a pláč vystřídal dětský úsměv. Po chvíli se otočí zpět na stařenu: "A stejně tu žádný vodník není."
"Hm ... možná si jen odskočil do města na trh. Koupit další hrníčky na neposlušné duše." odpověděla stařena s vážnou tváří. Chvíli na to se však usmála a děvče na slzy pozapomnělo, myslíc, že má alespoň pro jednou pravdu.
"Líbíš se mi, děvenko." povídá stařena. "Zrovinka hledám někoho, kdo by se mi postaral o ovce a slepice, sama už je jen stěží zvládám. Bydlím kousek v lese a kdybys chtěla, můžeš jít se mnou."
Dívka zas trochu posmutněla, ale už neplakala. "Ráda půjdu, alespoň zas budu mít střechu nad hlavou."
A tak šly. Doma stařena udělala bylinkový čaj a při jeho pití se  dívka rozpovídala.
"Jmenuji se Šárka. Ještě nedávno jsem bydlela se svými rodiči ve vesnici. Měli jsme dům i pole a dobře se nám dařilo. Jenže před několika měsíci mi oba rodiče záhadně onemocněli a zemřeli. Zůstala jsem na světě úplně sama. Starala jsem se o hospodářství jak nejlép to šlo, ale bylo toho na mne moc.
Nakonec za mnou přišel pan Starosta a řekl mi: Nemáš zaplacené daně! To je velký problém. Ale vezmeš-li si mne, já už se o něj postarám.
Zvolila jsem si raději útěk než svadbu s takovým nafoukancem a nelidou jako je pan Starosta. Pár dní jsem se toulala lesem a od rybníka už to znáte." Šárka se odmlčela.
Chvíli bylo ticho a pak promluvila stařena: "Jak jsem řekla. Scháním děvečku, tak tu zůstaň. Spát budeš mít kde a o jídlo také nebude nouze."
Slovo dalo slovo a Šárka u stařeny zůstala. 
A léta plynula. Ze Šárky se stalo děvče k pohledání. Na vdavky ale nemyslela. Stejně nebyl žádný vhodný ženich mezi těmi, co zřídka navštěvovali stařenu. Chodili k ní jen samí lesní mužíci, skřítci a jiná lesní "strašidla".
Jednou v létě se Šárka vydala na borůvky. Ten rok se borůvek urodilo požehnaně a Šárka měla zanedlouho hrníček vrchovatý. Při cestě domů, zahlédla mezi stromy koně; osedlaného ale bez jezdce. Nedalo jí to a šla opatrně za ním. "To by bylo něco mít svého koně." pomyslela si. Jak se však ke koni přiblížila, kůň poodběhl. Zkusila to ještě jednou, ale znovu jí kůň nechal přiblížit jen na pár kroků a poodběhl. Párkrát to ještě zopakovala, ale výsledek byl pořád stejný. Už se chtěla vrátit domů, jako obyčejně bez koně, když si  všimla, že naposledy kůň neodběhl moc daleko a že u jeho nohou leží nějaká postava. Přišla blíž a spatřila na zemi mladého muže v honosném šatě. Hlavu měl celou od krve a vypadalo to, že už dočista duši vypustil. Ale jak se ho Šárka dotkla, vyšel mu z úst skoro neslyšitelný vzdech.
"Koníku, tvůj pán tu leží a já sama bych ho k pomoci včas nedostala. Prosím tě poklekni a já ti ho na tvůj hřbet naložím." promluvila Šárka ke koni. Kůň pokýval hlavou a poklekl. Chvíli to trvalo než se Šárce podařilo jezdce bezpečně posadit na koně. Potom vyrazila společně s koníkem do chaloupky. Se stařenou muže odnesli dovnitř a uložili do postele.
Muž po několik dní blouznil a nikdo nevěděl, zdali se ještě vůbec někdy k životu navrátí. Naštěstí se nakonec přecijen probudil. Nevěděl kde je, to bylo vcelku pochopitelné, ale nevěděl ani kdo je, a to už zas tak pochopitelné nebylo ... no, ale co. Nevěda, kam se vrátit, zůstal u stařeny a Šárky - stejně ještě nemohl jezdit na koni, a kromě toho mohl na Šárce oči nechat. Jí též bylo zatěžko z muže oči odtrhnout.
Několik dní po mužově procitnutí se u chaloupky objevil jezdec a jak muže spatřil, seskočil z koně a rozeběhl se k němu.
"Konečně jsem tě našel, pane." volal jezdec. "Tvůj otec se na tebe velmi rozhněval, neboť tvůj odchod z plesu neodpovídal dvorní etiketě. Příště si raději dobře rozmysli, než něco podobného provedeš. Pěkně zuřil, když tě nemohli někde najít. Ale jak dny ubíhaly, jeho hněv slábnul, až ho úplně vystřídala obava o tvůj život. Ale jak koukám, vůbec se o tebe strachovat nemusel." řekl s pohledem upřeným na Šárku. Tehdy se mužovi paměť navrátila. 
"Tato dívka," řekl muž ukazujíc na Šárku, "mne zachránila před roztrháním divou zvěří. Nebýt jí, už bych tu nebyl."
"Král se jí jistě dobře odmění. Ale teď rychle sedej na koně a spěchejme domů, ať už se tvůj otec raduje z tvého návratu." odpověděl jezdec.
Šárka přiběhla k mužovi a pomalu ze sebe vysoukala: "Nechci žádnou odměnu ... chci být s tebou."
"Neboj se. Zajedem společně za otcem a já mu oznámím, že jsem si už ženu našel a ať mi žádnou jinou nehledá ... tedy ... chceš-li si mne vzít, Šárko." odpověděl.
"Ano, ano, ano ..." vypískla Šárka radostí a objala cizince.
"Jakube," otočil se muž na jezdce, "Šárka jede s námi a stane se mou ženou!"
Jakub se na cizince dlouze zadíval a po chvíli váhavě odpověděl: "No, čiň jak myslíš, ale tvůj otec z toho dvakrát nadšený nebude. Pospěšme však, ať brzy nás uvítají na hradě. Večer se blíží a cesta je docela daleká."
"Na hradě?" zarazila se Šárka.
Ten povzdech vzal na chvíli Jakubovi dech.
"Ona snad neví, Kryštofe, kdo jsi?" otázal se nevěřícně Jakub.
"No jo. Srazila mne větev z koně a s rovnováhou stratil jsem i paměť. Až teď s tvým příjezdem se mi navrátila." pokrčil rameny cizinec.
"Tento mladý muž je princ Kryštof, jedinný syn krále tohoto království." řekl Jakub Šárce.
"Princ." zašeptala překvapená Šárka.
Když Šárka přišla úplně k sobě, na mysl ji vytanulo, že stařenu tu nemůže nechat samotnou. Ta však o život na hradě nestála a raději se rozhodla zůstat v chaloupce a starat se o těch pár zvířátek, co jim po několika rocích zbyla. 
Rozloučili se se stařenou a vyrazili.
Po cestě je nic nepředvídaného nepotkalo a v poklidu dorazili na hrad. Jejich příjezd nezůstal bez povšimnutí, hned se k nim seběhli snad všichni dvořané a radostně vítali navrátivšího se prince a trochu nevěřícně okukovali, koho to má princ před sebou na koni za dívku.
Král čekal na prince ve svých komnatách a tam také vyslechl Kryštofův příběh i rozhodnutí vzít si Šárku za ženu. A jak Jakub předpověděl, radostí král zrovna nepřekypoval, ale hádat se mu se synem hned po jeho návratu také nechtělo a proto jen poznamenal: "Ráno moudřejší večera."
V noci nemohl král usnout a přecházel po své ložnici z jednoho rohu do druhého a neustále si mumlal pod fousy: "Jak já jen tu chudou holku, jakže se jmenuje? Ach, Šárka, jaké to vesnické jméno! Jak já jen mu tu ... Šárku ... z hlavy vyženu. Kluk nerozumná. Jednou ho vezme větev po hlavě a naše rodina bude všem okolním královstvím pro smích. Ale co teď? Babo raď. Kdyby tak Šárka mohla zmizet, jistě by na ní Kryštof zapomněl a našel by si pro sebe urozenější manželku. No jo, ale jak ji nechat nenápadně zmizet? Leda snad kouzlem. Šárko: Zmiz! Zmiz! Zmiz!" a jak to dořekl, v místnosti se zablesklo a kde se vzal, tu se vzal malý podivný mužíček s kloboukem na hlavě a úsměvem ve tváři.
"Co to slyší uši mé?" povídá, "Človíček tu má problém a neví si s ním rady. Možná, že bych mu uměl pomoci, kdyby o to stál."
Král chvíli zaraženě zíral na oběvivšího se mužíčka - ani králům se často nestává, aby se v jejich blízkosti někdo z čista jasna uprostřed noci, v kouři a světle objevil. Ale docela rychle se vzpamatoval. "A ty si kdo?" otázal se král.
"Já jsem někdo, kdo ti s tvým problémem může pomoci." usmál se mužíček.
"Ty snad dokážeš odnést Šárku pryč z hradu, aniž by si toho někdo z mých stráží nevšiml?" zeptal se král.
"Copak teď o mne na hradě ví ještě někdo jiný než ty?" ušklíbl se mužíček.
"To je pravda." uznal král, "A co za takovou službu budeš chtít?"
"V podstatě nic. Jen mi slib, že pokud ještě jednou využiješ mých služeb, budu si moci z tvého hradu odnést cokoli." odpověděl mužíček.
Král se zamyslel: ,Takový opovážlivý slib!!! Ale, co? Stejně jeho služby už nikdy nebudu potřebovat a tak ten slib nemá vlastně žádný smysl.' usmál se a řekl: "Dobrá. Slibuji, že pokud si ještě někdy vyžádám tvých služeb, budeš si moci z mého hradu odnést cokoli."
"Staniž se!" odpověděl mužíček. 
Zablesklo se a byl fuč. Král měl chvíli pocit, jakoby slyšel v uších smích, ale rychle vyprchal. S vědomím lehce vyřešenéhou starostí ulehl a chvíli na to usnul.
Ráno princ hledal Šárku, ale nikde jí nenašel. Obrátil calý hrad naruby, ale nikde nebyla. Celý ustaraný se rozjel ke stařeně, co kdyby si to náhodou Šárka nakonec se svatbou rozmyslela, ale ani stařena o ní nic nevěděla.
Kryštof nevěděl, co si počít. Jezdil po celém království, ale po Šárce nebylo ani vidu, ani slechu. Po čase Kryštof zůstal ve svém pokoji a již nikam nevycházel, nic ho nebavilo. Ležel ve své postely, slábnul a blouznil. 
Král povolal nejlepší lékaře, aby vrátili jeho syna zpět k životu, ale jejich léky selhaly. Když nevěděl, co dělat, nechal zavolat čarodějnici. Ta si prohlédla Kryštofa, zablekotala nějaká nesmyslá slova, a když se nic nestalo, zadívala se do své křišťálové koule a toto králi pověděla:

"Vidím smutek v princově duši,
stesk po něčem co tu bylo, 
ale co se vypařilo 
ty to králi tušíš. 
V sobě králi hledej lék. 
hm, víc už tu nic nevidím, 
nic víc už ti nepovím, 
V sobě proto hledej lék."

Krále ta rada mnoho nepotěšila. Už dávno to tušil, ale stále doufal, že by se mohl princ vzpamatovat. Ale nic naplat, musí požádat mužíčka o službu. Co si asi bude mužíček přát? Zlato? Šperky? Drahé kamení? Večer chodil z jednoho konce pokoje na druhý a snažil se přivolat mužíčka, ale ten se ne a ne objevit. Ani druhý den se mužíček neobjevil. Když se král snažil třetí den přivolat mužíčka už pomalu pochyboval, že se někdy objeví. V zoufalství tedy zvolal: "Vem si tedy co cheš, jen ať můj syn je opět zdráv, vrať mu tu jeho Šárku, ať spolu šťastně žijí!" A v tu chvíli mu v uších zaznělot: "Staniž se!" A s králem se zatočil svět a upadl do bezesného spánku.
Ráno vešel do královi ložnice sluha. Probudil krále a oznámil mu radostnou novinu: ráno totiž našli u princova lože Šárku, kterážto se s princem vesele bavila a nyní se ruku v ruce procházejí v parku. Ale místo radosti shledal jen netečnost v králově tváři. A měl neblahé tušení. To se zanedlouho splnilo. Místo toho, aby král nechal vystrojit hostinu na počest navrácení Šárky a uzdravení prince, zvedl v království daně a nechal vyhlásit, že jakmile někdo daně nezaplatí, bude o  hlavu kratší. Nic nedbal na rady rádců ani svého syna. Nikdo ho neoblomil. A od té doby vydával jedno přísnější nařízení za druhým a ke všem radám zůstával hluchý.
Po pár dnech lidé začali království opouštět, něboť nechtěli žít ve strachu před královskými vymahači. I služebnictvo ze zámku utíkalo, protože král nebyl nikdy spokojen a trestal každého, ikdyž se ničím neprovinil. Šárka s princem víc času než na hradě trávili u stařeny. Jednoho dne je na cestě ke stařeně zastihla vychřice a jejich koně se splašili. Když se jim podařilo koně uklidnit, byli již hluboko v lese a o pohodlné vyšlapané cestě si mohli nechat jen zdát. Vydali se ... vlastně ani nevěděli, kterým směrem, prostě jen šli a doufali, že někdy narazí na cestu. Zanedlouho se jim zazdálo, jakoby mezi stromy probleskovalo světlo a vydali se tím směrem. Když přišli blíž spatřili oheň a okolo něho tančit malého muže, který si do tance prozpěvoval:

Ještě den a ještě jeden 
a ze srdce se stane kámen 
v kámen já svou vůli dám 
bude moje království, 
bude můj pan král 

Ještě den a ještě jeden 
a ze srdce bude kámen 
kámen já pak zavolám 
poslechne mne sám pan král 

Dva dny ještě počkají, 
sestry moje schované 
až již nikdo nezmění, 
srdce v kámen změněné 
pak probudím je hlasem svým 
a vládnout budem královstvím! 

Nežli svoje sestry vzbudím, 
musím ještě dva dny počkat 
Dokud srdce neproměním 
aby naše síla vzrostla 

Ještě den a ještě jeden 
a ze srdce se stane kámen 
v kámen já svou vůli dám 
bude moje království, 
bude můj pan král

Jak to Kryštof uslyšel vyřítil se na mužíčka, ale ten se jen zasmál a zmizel i s ohněm. Zůstal tu jen tmavý, hrobově tichý les.
Ani Šárka ani Kryštof netušili co dělat, a tak jen nazdařbůh jeli lesem. Po čase natrefili na cestu a po ní se dostali až do chaloupky ke stařeně. Celý skleslí jí odvyprávěli, co v lese viděli. Pak se rozhostilo ticho. Po chvíli stařena povídá: "No, no, no. Snad ono nebude zas tak zle. Nic není tak hrozné, abychom nemohli přijít na nějaké řešení." A už si to hnala k lesu. A než se princ se Šárkou nadáli, byla zpět a prohodila: "Za chvíli bychom měli být moudřejší. Snad někdo zná toho vašeho mužíčka. Les má své uši a oči."
A opravdu. Netrvalo dlouho a do chaloupky začala přicházet různá lesní "strašidla". Hodně z nich Šárka znala, neboť občas zašli ke stařeně na návštěvu za časů, kdy tu sloužila, ale některé viděla v životě poprvé (a hodněkrát doufala, že naposledy).
Od strašidel se jim podařilo zistit, že se mužíček objevuje každý den ve stejnou dobu na stejném místě a to tam, kde ho dnes viděli. Navíc si každý den zpívá podobné říkanky jako dnes. Ale žádné ze  strašidel nevědělo, jak ho zastavit.
Uběhl celý den. V chalupě byla už skoro všechna lesní, vodní a vzdušná strašidla z nejbližího i vzdáleného okolí, ale žádné nepřineslo světlo do duší u stařeny v chalupě. 
Uběhl další půl den. Vypadalo to, že se Šárce s Kryštofem nepodaří krále zachránit a že ze země vystoupí sestry toho mužíčka a kdo ví co je to za hrůzy, když už tento mužíček je schopný napáchat tolik zla! Blížil se večer a nálada v chaloupce byla notně pod bodem mrazu. Když tu náhle do chaloupky vstoupilo takové malé stvoření. A už od prahu volalo: "Hej stařeno, dones vodu, jsem vyprahlý jak sušená prašivka." nebyl to nikdo jiný než místní vodník. "Omlouvám se, že jdu tak pozdě, ale byl jsem na zdravotní návštěve slaných vod a hned jak sem zaslechl, že hledáš zprávy o mužíčkovi, tak jsem nasadil všechny své ploutve k největšímu spěchu, ale doplul jsem až teď. Stejně ale nevím, zda-li Vám nějak pomůžu.
Nedávno, když jsem byl čistit pramínky hluboko v lese, jsem viděl toho mužíčka vylézat ze skály. Vypadal jako by se zrovínka probudil z dlouhého zpánku. A takovým vysokým hlasem si prozpěvoval:

Moje jméno nikdo nezná, 
ale teď jím probudil mne někdo ze sna 
třikráte ho zavolal 
třikráte mi mé sny vzal 
s radostí mu přání splním 
první přání splním za slib 
druhým přáním získám srdce 
a za dva týdny získám zemi 
probudím si moje sestry 
jedna všechno zžehne ohněm 
jedna ovládá zas bouře 
další umí bouřit zemí 
a poslední bouřit moře 
nikdo mne pak neporazí, 
leda, že by do té doby 
nežli srdce stuhne v kámen 
třikrát moje jméno zvolal 
natřkrát a obráceně 
Jenže moje jméno nikdo nezná 
Zmiz!Zmiz!Zmiz! zní
je tak krásné!
a ty kdos ho neuslyšel 
nikdy, nikdy se ho nedozvíš

Tak nějak bylo to říkadlo, takové divné se mi zdálo a schovalo se mi do mé paměti, tak Vám snad na něco bude." dokončil vodník.
Jak to Šárka a Kryštofem uslyšeli, radostí vypískli a hnali se ke koním. Teď už bylo jen otázkou času, stihnou-li na ono místo přijet včas.
Začalo se smrákat o poznání rychleji než předchozí dny. Zvedl se velký vítr a země se začala chvět. A čím více se k místu blížili, tím větší jim bylo teplo, horko až skoro neúnosný žár. To už se asi setry probouzely.
Když konečně na ono místo dorazili, viděli mužíčka, který vzrostl asi do dvojnásobné výšky, na tváři strašlivý škleb. Jak spatřil Šárku s Kryštofem strašlivě se rozesmál.
"Co vy dva tu ještě pohledáváte? Snad si nemyslíte, že mne můžete zastavit! Hahaha. Nikdo už mne nezastaví!!!" volal mužíček.
"Zimz!" zakřičela Šárka s Kryštofem. Mužíček se přestal smát jako když utne. Po krajině se rozhostilo ohlušující ticho.
"Zimz!" řěkla Šárka s Kryštofem. A mužíček se zmenšil do původní velikosti.
"Zimz!" zašeptala Šárka s Kryštofem. A oheň zmizel.
Když si jejich oči přivykly na nenadálou tmu, zjistili, že stojí uprostřed obyčejného lesa a po řádění živlů zde nebylo ani památky. Nasedli na koně a rychle spěchali za králem do hradu. 
Našli ho jak leží na posteli, zírá do stropu a stále jen opakuje: "Co jen jsem to provedl, co jen jsem to provedl."
"Otče" řekl Kryštof.
Král otočil hlavu a zadíval se něj: "Synu. Provedl jsem hroznou věc. Nelze to odpustit. Již vzal jsem si jed, abych nikdy více nemohl provésti něco podobného. Synu, má královská koruna nyní přechází na tvojí hlavu. Zanechávám ti království ve zbídačeném stavu, ale když budeš moudrý, tak si stím poradíš. Hodně štěstí přeji tobě i tvé rodině. Nyní mne zanech samotného. Sám musím předstoupit před  smrt a zodpovídat se za své činny. Sbohem." rozloučil se král a znovu se zadíval do stropu.
Na přání krále opustili jeho ložnici.
Ten den, co krále pohřbili, byl Kryštof korunován na krále. Nedlouho na to měli Šárka s Kryštofem svatbu. Svatbu měli překrásnou, také já jsem tam byl, jedl a pil. Ale darmo mluvit. Kdo tam nebyl, neuzří, kdo tam nejedl, neochutná.