Pohádka o moři

Za dávných časů, kdy ještě lišky dávaly dobrou noc, draci létali v povětří a známý svět byl tak malý, že se dal za jeden měsíc pěšky obejít, po nocích na pasekách tančily víly. Tenkrát jedna líbezná víla potkala muže a radost spočinula v jejím srdci, v muži se rozhořel plamínek. Láska zapletla jejich srdce dohromady a přinášela jim jeden šťastný den za druhým. A čas plynul. Ba ne! Utíkal, ztrácel se do nenávratna! Muž stárnul a stárnul, až jednoho dne zemřel.
Tehdy se víla vydala hledat jeho duši. Došla až na kraj světa, na  poušť, kterou ještě nikdo nikdy nepřešel. A tam, v rozpálené pouštní prázdnotě, pochopila, že muže již nikdy nespatří, neboť lidem není dopřáno věčného života, tak jako vílám. Smutek lidského osudu zastřel její srdce. Rozplakala se. Slzy jí stékaly po tvářích a dopadaly na zemi, která je do sebe přijímala. 
Netrvalo dlouho a ze země vyrostla tráva, z trávy strom a z jeho kořenů vytryskl malý pramínek. Netrvalo dlouho a místo stromu byla oáza, místo pramínku malé jezírko a kolkolem bylo slyšet ptačí zpěv.
A tehdy, tehdy zem zavolala: "Větře, můj milý větře, prosím tě o  pomoc. Víla zde pláče a já už nemohu její slzy pojmout. Veškerý život bude zatopen! Větře, můj milý větře, prosím tě, odnes její slzy."
A vítr slyšel. Pomalu se zvedl, jemně objal vílu a v náručí odnášel slzy vzhůru do nebe. "Slunce, moje milé slunce, prosím tě o pomoc. Víla na zemi pláče a zem se již brzy slzami zatopí. Slunce, moje milé slunce, prosím tě, vysuš její slzy."
A slunce slyšelo. Sušilo slzy vynesené větrem nad mraky a slz nebylo. Nadešel však večer, slunce odešlo a najednou nebylo nikoho, kdo by větru se slzami pomohl. Letěl tedy vítr k vodě. "Vodo, moje milá vodo, prosím tě o pomoc. Nedaleko víla pláče a já sám všechny její slzy neunesu. Vodo, milá vodo, prosím tě, rozpusť v sobě její slzy."
A voda slyšela. Vítr jí přinášel slzy a ona je odnášela daleko po proudu, až tam, kde má svůj konec a svůj začátek.
Trvalo dlouho, snad celé věky, než víla uronila poslední slzu. A  tehdy, tehdy se sama v slzu proměnila a vítr jí odnesl vodě a voda jí odnesla tam, kde bez břehů začíná a bez břehů končí.
Od těch dob je moře slané a říká se, že každá ze slz vystoupila na nebe a za nocí na něm svítí.

Jedna hvězda pro jeden lidský život.