Dračí dar

Byla nebyla jedna obyčejná vesnice. Vlastně zas tak úplně obyčejná nebyla, byla v ní jen jedna hospoda. Pan Hospodský vědom si toho, šidil, kde mohl. A pokud se někdo opovážil jen naznačit, že půllitru piva je půllitru a ne čtvrt, pan Hospodský se naježil tak, že div nehnal toho opovážlivce k soudu (ten byl naštěstí daleko asi jako nejbližší hospoda, a proto k tomu nikdy nedošlo). Co však měli lidé z vesnice dělat? Televize nebyla a tak se zkrátka chodilo do hospody. Přivandrovalci se sem tam pokoušeli otevřít další hospodu, jenže pan Hostinský byl s panem Starostou jedna ruka, a proto by bylo lepší než přivandrovalci říkat odvandrovalci. Pan Starosta byl totiž úplně stejné kvítko jako pan Hospodský. Vesničany obíral o peníze či majetek, jak se mu naskytla příležitost. Jak někdo nezaplatil daně, šup s ním do žaláře a sebrat dům či pole, nebo alespoň kravičku. A že by se daně měli odvádět králi? No, darmo mluvit.
Ale jak to v pohádkách bývá, není vše jen černé. Ve vesnici žilo i pár hodných a dobrých lidí, mezi které patřil Honza. Měl malou chaloupku na kraji vesnice, pár slepic, králíků, kozu a kousek od domku malé políčko, které ho živilo. Honza nebyl hloupý, jak to v pohádkách bývá, ale příliž chytrý zas také ne. Prostě úplně obyčejný Honza. Pomáhal kde se dalo a komu se dalo a mnoha vesničanům pomohl takříkajíc z chřtánů pana Hostinského a pana Starosty. Ti dva ho zrovna neměli v lásce, ale Honza v čas platil daně a do hospody nechodil, tak na něj nemohli.
Jednu neděli seděl Honza na zápraží domku a sluníčko mu svítilo do očí. Práci měl hotovou a už jen přemýšlel, co by ještě udělal, ale na nic kloudného nepřišel. Nakonec se rozhodl, že se půjde projít ke svému oblíbenému Dubu. Nasadil si na hlavu klobouk, do ruky si vzal hůl a vyrazil. Cesta mu příjemě ubíhala - tu slyšel zpívat skřivana, jinde zas viděl běžet srnku a nad hlavou mu zakroužil orel. 
Když se dostal k Dubu, který na paloučku v lese rostl už za jeho dědy i za dědy jeho dědy i za dědy dědy jeho dědy i ... kdoví vlastně kolik dědů zpět to bylo, co ze žaludu vyrosl, bylo už pozdní odpoledne. Místo toho, aby si odpočinul a vydal se zpět domů, něco v něm ho  nutilo jít dál, hlouběji do lesa.
"No co," řekl si Honza, "když mám jít, tak půjdu." A vydal se za vnitřním hlasem. Jak se začalo stmívat, přišel mezi nehostiné skály, které v tom šeru vypadaly hrůzostrašně. Nejednou si pomyslel, že se na něj dívá obr, ale naštěstí žádného nepotkal. To víte, není radno potkat obra ve dne, natožpak v noci - jistě jste o nich slyšeli nejeden příběh. Sám jich znám pořádnou kupu a to je jen ždibec toho, co jsem o nich slyšel vyprávět a raději zapomenul. Možná někdy příště vám některý z nich povím.
Obra sice nepotkal, ale jak kolem něj vyrůstala skála za skálou, čím dál častěji se přistihoval, že si šeptá pod fousy: "Pozor, kámen." nebo "Tady doleva." Přišlo mu to velice podivné, neboť v těchto končinách nikdy nebyl ...
Šel ještě pár minut, pak se zastavil a nahlas do tiha noci pronesl: "Tady se zastavím a už neudělám ani krok, dokud mi někdo neřekne, kam to vlastně jdu! Tak!" Než se nadál, slyšel sám sebe odpovídat: "No, no. Už je to jen kousek." Jeho nohy se daly do pohybu. Raději si ani nepřejte vědět, jak se Honza cítil – nohy ho neposlouchaly a ještě k tomu mluvil sám se sebou. Odevzdaně šel tam, kam ho nohy nesly a čekal, kdo se na konci cesty objeví.
Za malou chvíli dorazil do jeskyně. Poznal to jen podle toho, že nad hlavou mu zmizely hvězdy a zvuk jeho kroků se odrážel od stěn. Navíc se na stěnách začaly zapalovat pochodně a Honza už tušil, že je jeho cesta u konce. 
A opravdu. Netrvalo dlouho a nohy se mu zastavily na kraji sálu, jehož druhého konce nemohl dohlédnout. Nebyl to však nedostatek světla, co mu v tom bránil, ale obrovský Drak, ležící napříč jeskyní na kupě zlata.
Drak pozvedl hlavu a zadíval se na Honzu, ten nevěda, co dělat, otevřel pusu a pozdravil:
"Brý den." Ale hned jak pozdrav vyslovil, uvědomil si, že den už dávno skončil a rychle se opravil:
"Brý večer." Jenže večer už také nebyl, ale popřád Drakovi Brou noc, se už Honza neodvážil.
"Zdrávím tě, Honzo. Jsem rád, že jsi přišel." odpověděl Drak a na jeho tlamě se vyloudilo něco, co vzdáleně připomínalo úsměv. Honza chtěl říci něco o dobrovolnosti, ale s Drakem se nemluví každý den a, upřímě, nechtěl ho nikterak urazit. Jen si představte, čeho všeho může být takový drak schopný. A navíc, čeho všeho může být schopný uražený drak! Honza si to představil a raději mlčel.
"Nemusíš se bát," pokračoval Drak, "neublížím ti. Naopak od tebe potřebuji pomoc."
To Honzu trochu uklidnilo a tak si Draka bedlivěji prohlédl. Byl nesmírně velký, asi dvakrát větší než Honzova chaloupka, ale vypadal, jakoby jeho tělo bylo z kamene.
"Ano, Honzo, mám zkamenělé tělo," navázal Drak na Honzovi myšlenky, "a to je právě ten problém. Ovládám sice mnoho kouzel, ale žádné z nich mne nemůže vysvobodit z kamenného zajetí. Proto jsem si tě zavolal, neboť mi můžeš pomoci.
Dávno je tomu co byl jsem zlý, krutý, sobecký a namyšlený drak a neměl rád nikoho jiného než sebe a svůj poklad. Nikdy se mi však nezdálo, že bych měl poklad dostatečný a hodný mé strašlivé slávy. Pro další zlato a drahokamy jsem drancoval jedno království za druhým a všichni, co se mi postavil do cesty, zemřeli. 
Jenže mé šťastné dny byly nakonec sečteny. Jednoho dne se sem odvážil přijít člověk, takový obyčejný se zdál, neměl ani brnění ani meč, jako všichni před ním, ale jen obyčejnou dřevěnou hůl. Měl jsem zrovna dobrou náladu. Chvíli před jeho příchodem se deset pěkných ovcí stalo mou svačinou, a proto jsem ho nespálil svým ohnivým dechem hned, jak přišel. Dal jsem se s ním do řeči, abych mohl alespoň trochu vytrávit a pak ho slupnout jako malinu. Byl to velmi chytrý člověk, a kdybych uměl mít rád, asi by se mi i zalíbil. Ale tenkrát mi jen zpříjeměval trávení. Čím déle jsem s ním mluvil, tím jsem se cítil unavenější a unavenější a tělo my těžklo. Když jsem poznal, že to není únava, ale že mé tělo se začlo měnit v kámen, bylo už pozdě. Chtěl jsem toho červa alespoň uškvařit dechem, ale i oheň ve mně uhasl. Čekal jsem potupně na svůj konec. Jenže místo toho, aby mne zabil, nechal zkamenět mé tělo kromě krku a hlavy a vzkázal mi, že má duše nenajde pokoje dřív, než udělám dobrý skutek. A odešel.
Takto tu ležím už několik set let. Hlad mám, že jedl jsem i poklad, ale zlato mne nenasytilo, vůbec se nedá jíst. Na hodinu, ba ani na minutu se mi nepodařilo usnout.
Jistě, zkoušel jsem ze sebe kamenné prokletí odstranit, ale marně. Mnoho, mnoho let mi trvalo, než jsem se přinutil k tomu, abych udělat dobrý skutek a mnono, mnoho let čekám, než sem někdo příjde. Až si konečně přišel ty, Honzo. Chceš mi pomoci?"
Honza, který se během příběhu úplně vzpamatoval, že k němu mluví Drak, se na něj dlouze zadíval a v Dračích očích neviděl žádné stopy po zlých úmyslech, ale jen touhu usnout, na věky usnout. "Ano, pomohu ti. Co mám udělat?"
Před Honzou se zčista jasna objevila zlatá truhla. "Vezmi si tuto truhlu a vrať se s ní domů. Ale neotvírej ji dřív, než doma, na to pamatuj!" řekl Drak.
"To je vše?" zeptal se pro jistotu Honza.
"Ano, nic víc, nic míň." odpověděl Drak.
Jak si Honza vzal truhlu do rukou a prohlížel, jako by oči Draka zakryla tma.
Když odcházel, ještě jednou se podíval na Draka a rozloučil se s ním, jak se sluší a patří:
"Přeji ti dobrou noc a ničím nerušené sny, Draku." a odešel ze sálu.
Před jeskyní zjistil, že už co nevidět začne svítat. Narazil si klobouk pořádně do čela a vykročil rázným krokem k domovu. Cestu si bohužel z noci moc dobře nepamatoval, tak šel tam, kam ho nohy nesly. Když se rozednilo, byly už skály ty tam a Honza kráčel lesem a ptáci mu krásně zpívali do kroku. Časem narazil na cestu, která spojovala jeho vesnici s nejbližším městem a radostí si začal zpívat. Po nějakém čase uslyšel, jak se směrem od vesnice blíží vůz a chvíli na to spatřil povoz tažený dvěma koňmi a na něm pana Hospodského s panem Starostou.
Zastavili vedle něj a nemohli odtrhnout oči od truhly. Začali se vyptávat, kde tu truhlu získal a co vní je. Honza odpověděl po pravdě, že ji dostal od Draka a že neví, co v ní je. To oba pořádně rozesmálo. "Prý od Draka a prý neví co v ní má, hehehe! Kdepak ten drak žije, třeba by nám taky něco dal, hehehe." Posmívali se.
Když se dosyta vynasmáli, sestoupil pan Starosta z vozu a spustil na Honzu: 
"A výš ty, Honzo, že když najdeš poklad, musíš z toho zaplatit daně?" povídá pan Starosta, "Nevíš? To ale porušuješ zákon! Projednou ti to prominu. Půjč mi tu truhlu, ať spočítám, kolik máš vesnici z pokladu zaplatit." A než se Honza nadál, pan Starosta mu truhlu vytrhl z rukou a vyskočil s ní zpět na vůz. Tam ji s panem Hospodským netrpělivě otevřeli. Jaký byl jejich úžas, když spatřili, že úplně přetéká zlaťáky. Ten pohled je doslova očaroval. Po chvíli si uvědomili, že Honza ještě stále čeká na vrácení truhly. Tu vzal pan Starosta jednu zlatou minci a hodil ji Honzovi k nohám: "Tu máš nálezné. Zbytek propadá obci!" Na to pan Hospodský práskl do koní a vůz byl ten tam.
Honza drahnou chvíli bezradně přešlapoval na místě, ale nakonec si vzal minci a vyrazil k domovu. Doma se musel postarat o svá zvířata a ještě jít pracovat na pole. Do pozdního odpoledne si ani nevzpoměl na Draka. Když večer doma odpočíval, vzpomněl si na minci, ale nikde ji nenašel.
"To byl tedy opravdu divný dobrý skutek." pomyslel si Honza. Ale víc se Drakem nezatěžoval, neboť byl už velmi unavený, lehl si do postele a chvilku před tím, než usnul, slyšel sebe říkat: "Ráno se musím jít kouknout na své zlaté pole."
"Zlaté?" podivil se, " Ten Drak mi úplně poplet hlavu. Copak já mám zlaté pole???" Otočil se na druhý bok a usnul.
Nechme teď Honzu Honzou a vraťme se na vůz k panu Hospodskému a panu Starostovi.
Když už byli daleko v lese, povídá najednou pan Starosta:
"Když Drak Honzovi neublížil, nám jistě také nic nehrozí. Pojeďme najít tu Dračí slůj. Máme vůz a tak toho zlata můžeme odvést mnohem víc, než jen tuhle jedinou truhličku." Pan Hospodský nebyl proti. A najednou měli pocit, že jim něco ukazuje cestu ...
K jeskyni dorazili za několik hodin. Jak zjistili, že mohou vjet dovnitř i svozem, vůbec se nerozmýšleli. Po stěnách stále ještě svítili pochodně. Jak vjeli do sálu s Drakem, prudce zastavili a na chvilku zapochybovali, jestli udělali dobře. Ale jelikož se nic nedělo, strah z nich opadl, slezli z vozu a šli si prohlédnout poklad pořádně z blízka a do všech podrobností. 
Po čase běhali z jednoho místa pokladu jak šílení a nemohli se rozhoudnout, které věci mají naložit a odvézt jako první. 
Nakonec se jim přecijen podařilo společně vybrat věci, které odvezou. Vyházeli z vozu všechny věci a při tom narazili na Honzovu truhlu. Nyní jim v porovnání s ostatními věci z pokladu nepřipadala zase tak krásná a cenná, a proto jí také vyložili. Jakmile se však truhla dotkla podlahy jeskyně, Drak se usmál a celý se proměnil v kámen a sním i poklad, pan Starosta i pan Hospodský. Pochodně zhasnuly.
Od té doby někteří lidé tvrdí, že i kámen má duši.
A Honza?
Vstal časně z rána a když vyšel před chalupu, oslnila ho záře, ale ne sluneční! Záře jeho ZLATÉHO POLE! Myslel si, že ještě sní, ale nebylo tomu tak. Na jeho poli přez noc vyrostly zlaté klasy. Zanedlouho se seběhli všichni lidé z vesnice, podívat se na ten zázrak.
Ještě téhož dne Honza pole sklidil a každému z vesnice nadělil pořádnou kupu zlatých klasů. Celá vesnice se radovala! Večer to chtěli jít oslavit, ale zjistili, že pan Hospodský ani pan Starosta nejsou k nalezení. A jelikož se ani po několika dnech neobjevili, vesnice zvolila jednomyslně Honzu starostou. Otevřeli hospodu a týden se slavilo. Jedlo a pilo se úplně zadarmo!
Honza byl spravedlivým starostou a celá vesnice si ho vážila. Časem si našel ženu, která mu porodila dvě děti, Jeníčka a Mařenku. Žili šťastně a spokojeně, a pokud nezemřeli, žijí tam dodnes.